Třída 3. A se v lednu zúčastnila lyžařského výcviku. Čerstvě napadaný sníh si užívala v okolí chaty Štumpovka nedaleko Rokytnice nad Jizerou. Níže naleznete více 

Jáchym Málek

Pod bodem mrazu

Když na lyžák jsme vyrazili 
a usedli jsme na místa svá,
všichni jsme se zarazili
a ptali se, zda každý všechno má. 
Lyže, boty, hůlky, běžky
co když na něco jsem zapomněl?
Pak bych musel jíti pěšky!
No to bych nerad vytrpěl. 

V cíli vyšel jsem z busu ven,
ujistil se, že nezapomněl jsem nic. 
Spatřil jsem ten krásný den
a říkám si: „Mohl jsem si přáti víc?”
Všude bylo mnoho sněhu,
krásná byla obloha. 
Ve mně to probudilo něhu
Bože, jak krásná to duše poloha!

Dopravili jsme se domů. 
Tam jsme se zas ohřáli
a nebýt všude mlhy, stromů,
to bychom se kochali…

Mnoho dní pak v duchu stejném
Za sebou se střídalo
„Lyžovat snad ještě nejdem,
však se sotva snídalo.” 
Pak se vyrazilo na svah. 
Nebyla to žádná hračka,
cestou se kdekdo natáh. 
Nebezpečí? Ne, zatáčka. 

Po lyžích nás čekal oběd. 
No, to byla velká žranice!
Sotva stihl člověk dojet
a musel určit, kde má hranice.
Nacpat to všechno do sebe
a jít chvíli spát. 
Potom zas zvolávat do nebe:
„Já ještě nechci běžkovat!”

Jenže vždycky k večeru
mě potěší i běžkování. 
O sprchu se poperu,
na chvíli nechám hudrování
a čekám zas a zas
na večerní stravu. 
Je to naprostý hodokvas
a já lámu si zas hlavu,
co za dezert nás dnes čeká - 
možná perník, tiramisu …
každý se jen pořád vzteká, 
že chtěl toho aspoň mísu
nebo ještě víc. 

Po večeři chvíle klidu,
člověk už je unaven. 
Pak vystoupí někdo z lidu,
zvolá:
„Večerní program je připraven!” 

Všichni sedíme a čekáme
nevíme, co budeme hrát. 
Některých nápadů se lekáme
a možná bychom radši šli spát. 
Však po hře každý ví,
že nemohl se snad lépe bavit.
„Nebylo to zlý.”
„To ne, ale příště to musíme víc valit!”

Po hře do postelí padáme. 
Únavou snad. 
O večerku se hádáme,
ale stejně jsme každý rád,
že můžem už jít spát. 

Tak každý den zas a znovu
na všechno se těšíme. 
Nikdo nezlomil si přitom nohu,
a proto tolik slavíme. 

Byl to lyžák úspěšný. 
Bez zranění, hodně srandy. 
Zážitek byl niterný
a každý den pln skvělé bandy!
 

Cesta na Ručičky

Hned třetí den jsme na běžkách vyrazili na rozcestí jménem Ručičky. Na běžkách jsem stála po třetí. Základy už jsem sice pochytila, ale pohybovala jsem se rychlostí šneka. Cesta na Ručičky vedla šikmo přes areál sjezdovek, přes dlouhý mírný kopec.
Hned z počátku mi celá třída ujela, takže jsem po zmrzlé stezce jela úplně sama. Nejdřív jsem se bála. Hlavou mi táhlo: „Když se ztratím, co pak?” Až se ztratím, bude tu signál, abych se mohla někomu dovolat? Mám se vrátit? Co když netrefím zpátky?” Optimistický vnitřní hlas mě však uklidňoval, že skupinu dojdu, nebo že na mě někde počkají. 
Kopec se čím dál víc svažoval dolů a já si najednou uvědomila: „Vždyť já neumím zabrzdit!” Běžky se rozjížděly čím dál rychleji a stejně rychle mi v hlavě vířila myšlenka, že když se pokusím zastavit tak, že se lehce zakloním, pravděpodobně to dobře nedopadne. Tato varianta se tak odsouvala k návrhům s popiskem “nepřipadá v úvahu”. A potom mě to napadlo, přišlo mi to jako nejlepší možné řešení. Hodila jsem sebou v plné rychlosti do čerstvě napadaného sněhu. Naštěstí ho bylo u cesty hodně, takže pád nebolel. Tímto efektivním způsobem jsem poté zabrzdila ještě asi dvakrát, kopec to byl totiž opravdu dlouhý. 
Po chvilce se cesta rozšířila a mně se podařilo zabrzdit, aniž bych spadla. Naučila jsem se plužit a strach z toho, že se ztratím a nebudu vědět co dělat dál, mě pomalu opouštěl. Začala jsem si všímat, jak je příroda kolem krásná a jak moc miluju zimu. Všechno bylo klidné, nenarušené. Z dálky jsem slyšela šumění potůčku prodírajícího se strání. Obklopovaly mě stromy, převážně smrky, jejichž větve se prohýbaly pod hustou vrstvou sněhu. Místy lesem prostupovaly sluneční paprsky, v jejichž odlescích se sněhové vločky jasně třpytily. Nádherná scenérie, jako z pohádky. 
Po chvíli ticha, obdivu a přemítání se cesta začala lehce stáčet doprava. Lemovaly ji stromy připomínající vrby. Na jejich větvích byly kapičky tekoucí vody, které v noci stihly zmrznout ještě předtím, než spadly na zem. Nejkouzelnější na tom bylo to, že některé větve sahaly skoro až k zemi, takže jsem jimi mohla projíždět. 
Najednou jsem si všimla někoho přede mnou. Za chvilku jsem ji poznala, byla to Nina. Štěstím bez sebe z toho, že jsem se neztratila a konečně někoho vidím, jsem z plných plic zavolala: „Nino!” Když jsem pak Ninu dojela, měla už toho taky dost a byla stejně unavená jako já, ale nezbývalo nic jiného než pokračovat dál. 
Nakonec jsme dorazily k rozcestí, kde byl zbytek naší třídy. Hráli jsme ještě nějaké hry a po chvilce jsme se začali vracet zpátky stejnou cestou. To už mě nohy tak bolely, že jsem běžky sundala a šla pěšky, ale tentokrát už to bylo nepříjemně do kopce a navíc se všemi ostatními. Už byste mě nepřesvědčili, že je to nedotčená zimní krajina, kterou projelo pár osamělých běžkařů. Najednou jsem putovala po cestě, kterou se neslo: „Hurá, už jdeme konečně domů!”

Tereza Korandová

V neposlední řadě děkujeme Klubu rodičů, který na lyžařský kurz přispěl finančně.