Do Drážďan jsme vyráželi s docela velkým nadšením – přece jen je to město plné galerií a krásných budov, takže jsme se těšili, že konečně uvidíme slavná díla naživo a trochu si oddechneme od školní rutiny.
Hned po příjezdu nás sice přivítala pořádná zima, takže se většina z nás okamžitě těšila do Zwingeru. Uvnitř ale všechno nepohodlí zmizelo – vidět naživo obrazy od Giorgiona, Vermeera, Rembrandta nebo Rafaela byl zážitek, který jen tak něco nepřekoná. Po rozchodu jsme se rozprchli převážně do kaváren, protože tam bylo teplo a dalo se tam v klidu sdílet první dojmy z toho, co jsme viděli.
V Albertinu nás pak čekalo moderní umění – Dix, Die Brücke, Munch… a hlavně výstava Williama Kentridge. Jeho krátké ručně tvořené filmy byly úplně jiná liga. Vycházeli jsme odtamtud totálně pohlcení a chvíli trvalo, než jsme se z toho všichni probrali. Večer jsme si ještě prošli noční město, které u vody vypadalo fakt hezky.
Na lodi jsme měli ubytování, což některým připadalo jako super dobrodružství a jiným spíš jako test odvahy. Nakonec ale všechno dopadlo úplně v pohodě a noc byla klidnější, než jsme čekali.
Ráno jsme začali procházkou po nábřeží, která byla asi nejkrásnějším momentem celého výletu. Město se probouzelo, silueta starých budov se rýsovala v mlze a celé to působilo skoro jako scéna z nějakého filmu.
Pak přišla návštěva Kupferkabinetu. Ti, kdo si to vybrali, rozhodně nelitovali – viděli originály Dürera, Goyi a dalších a ještě jsme se dostali i do archivu. Tam jsme si v bílých rukavičkách prohlíželi opravdové japonské dřevořezy od Utamara. Do toho se začalo zlepšovat počasí, takže celá atmosféra měla příjemnou listopadovou náladu.
Domů jsme se vraceli plní zážitků a pocitu, že tenhle výlet fakt stál za to.