Na počátku byla informace naší profesorky dějepisu Aleny Floriánové o tom, že organizace Post Bellum hledá dobrovolníky, kteří by zachytili vzpomínky některého z pamětníků. Jako první do projektu přihlásila Kačka a pak jsme se k ní přidali i my.
Bylo nás pět: Kačka, Róza, Johy, Nora a Matyáš ze 2.C. Ale vlastně nás bylo sedm, kdybych počítala naši profesorku Alenu Floriánovou a paní Barboru Venclovou z Post bellum. Obě nám dost pomáhaly.
Paní Venclová nám vysvětlila, co budeme dělat a hlavně nás seznámila s člověkem, jehož příběh jsme měli zpracovat. Byl jím pan Jan Lorman, který založil organizaci pro seniory, Život 90. Konečným produktem mělo být video, které by nějak kreativně dokreslilo jeho vyprávění. Protože máme u nás ve škole rozšířenou výtvarku, hned se nám návrh zalíbil. Rozhodli jsme se natočit světelnou projekci. Nejdříve jsme si s paní Venclovou vyzkoušeli, jak se pracuje s diktafonem. Tuto odbornou práci jsme přenechali Matyášovi.
Součástí projektu byla i návštěva státního archivu. Viděli jsme spoustu starých a krásných listin i knih. Zaměstnanci v archivu nám vysvětlovali, jak se s čím pracuje. Johy se od počátku chopila role fotografa, a díky ní máme hodně pěkných fotek.
Před samotným rozhovorem s panem Lormanem jsme měli vymyslet otázky, na které se budeme ptát. Róza otázky četla a následně i v našem videu vyprávěla jeho příběh.
S naším pamětníkem jsme se setkali v budově Život 90. Začali jsme si povídat,a pak jsme zjistili, že by bylo dobré začít nahrávat. Říkal nám mnohem víc než jen odpovědi na naše otázky. Mluvil o svém životě, o svých zkušenostech, prostě o hodně zajímavých a pro nás důležitých věcech. Ale kdy se nám doopravdy zatajil dech bylo, když mluvil o návštěvě domova důchodců. Tehdy o něm psal do časopisu a to, co tam viděl, ho šokovalo.
Na pokojích šest lidí. Ticho, nikdo nemluvil. Někteří leželi na posteli a jiní na ni seděli. Ti, kteří seděli, se kývali. Pan Lorman si uvědomil, že se to musí změnit. Proto založil Život 90, což jsou služby, díky kterým mohou staří lidé žít šťastně a nezávisle ve svém domově.
Setkání s panem Lormanem bylo velice příjemné. Myslím si, že nám hodně dalo.
Spolu s paní Venclovou a profesorkou Floriánovou jsme vybrali, co ve videu z rozhovoru zazní. Podle toho jsme napsali krátký scénář, protože video mělo mít jen pět minut, ale muselo tam být všechno důležité. Ano, psát scénář dalo práci.
Konečně přišel čas na výtvarnou část. Od pana profesora Pavlíčka jsme si půjčili světelný projektor. Kačka nám sehnala místo, kde jsme mohli světelnou projekci natočit.
Při natáčení jsme snědli několik preclíků a sušenek. Z našeho výtvoru jsme měli dobrý pocit.
Už jsme potřebovali jen dodělat audio. Paní Venclová nám sehnala pana Jana Sedláčka, který nám pomohl rozhovor sestříhat do těch pěti minut. Nakonec jsme k tomu přidali hudbu. Hotovo. Nebo aspoň to video.
Ještě jsme museli vytvořit prezentaci, článek o našem projektu
a napsat životopis Jana Lormana.
K čemu prezentace? Milí čtenáři, s prezentací jsme vystoupili minulý týden v kině Kavalírka, a to spolu s řadou dalších studentů z jiných škol. I oni pracovali na projektech o svých pamětnících. Ale kdybychom prezentovali jen před studenty, to by bylo jednoduché.
Jenže v publiku seděli i naši pamětníci! Paní profesorka Floriánová nám na uklidnění koupila lízátka. Nebudu lhát, nám všem to pomohlo. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Nic jsme nepokazili a dostali jsme tašku plnou dárků a diplomy. Ten večer jsme se rozloučili jak s paní Venclovou, tak s panem Lormanem. Aspoň prozatím.
Kdo ví?
A toto je výsledek našeho výtvarně badatelského projektu:
https://www.pribehynasichsousedu.cz/praha-stredni-skoly-ii/praha-ii-202…
A takhle to vypadalo během závěrečné prezentace v kině Kavalírka:
https://www.pribehynasichsousedu.cz/prezentace/praha-stredni-skoly-12-4…