Gymnázium Na Pražačce
   
Velikost písma

Stipendijní zájezd do Německa

Tisk

Praha–Ruzyně, 11. 8. 2011: Nasedám do letadla a honí se mi hlavou, jaké to v Německu asi celý ten měsíc bude? Strávím měsíc v jiné zemi, kde nikoho neznám a ani pořádně nevím, co budu dělat?

Mé obavy před cestou však rychle vystřídaly jen samé dobré zážitky a já strávil snad nejlepší prázdniny v životě…
Začalo to v březnu, když jsem dostal od naší „třídní“ možnost účastnit se prestižní soutěže v německém jazyce pořádané Německou pedagogickou výměnnou službou konference ministra kultury, která se konala ve více než osmdesáti zemích světa (na všech kontinentech kromě Antarktidy). Splnil jsem úkoly nutné pro účast v soutěži a přibližně po měsíci mi třídní oznámila, že jsem vyhrál hlavní cenu – měsíční zájezd do Německa!

A jak to probíhalo? V naší mezinárodní skupině nás bylo deset výherců: tři z České Republiky, dva z Kanady, dva z Japonska, rovněž dva z Izraele /Palestinské menšiny/ a jeden z Egypta a samozřejmě - všichni jsme výborně ovládali němčinu, která zde byla jediným povoleným dorozumívacím jazykem a všechny nás spojovala. Měli jsme velmi nabitý program a popravdě, kdybych měl popisovat, co všechno jsme zažili, musel bych popsat snad 100 stran. Tak alespoň „telegraficky“:
Zájezd byl rozdělen na dvě části – šestnáct dní cestování po německých městech a dva týdny ubytování v rodině spojené s docházením do školy. Při návštěvách měst jsme byli ubytováni v luxusních hotelech, každý den jsme byli na obědě i večeři v restauraci a zkrátka - starali se o nás prvotřídně.

Nejdříve jsme byli v Bonnu, bývalém hlavním městě Západního Německa. Podnikli jsme mnoho kulturních a společenských aktivit. Byli jsme například na zámku Drachenfels, v továrně a obchodě Haribo, ve sportovním muzeu, na známém Kolínském dómu, v galerii a uskutečnili jsme i komentovanou odbornou prohlídku velkého mezinárodního letiště v Düsseldorfu. Poslední den byl v Bonnu „Mezinárodní večer,“ kde jsme ještě s dalšími dvěma skupinami (také po deseti výhercích) prezentovali více či méně poutavě své země. Byla to zábava a myslím, že jsme naši vlast odprezentovali docela dobře…

Po pěti dnech v tomto městě jsme jeli rychlovlakem do Berlína – největšího a nejznámějšího města v Německu. Tady se vše neslo v duchu historie: Muzeum DDR, přednáška o Berlínské zdi, prohlídka válečného bunkru, protiatomového krytu, komunistické vězení atd. Byli jsme ale také na slavném zámku San Sosie, odkud jsme jeli zpět po berlínských jezerech a po večeři, když už byla tma, jsme vyjeli na dvě stě osmdesáti metrový televizní vysílač, odkud byl skutečně krásný výhled (Jediný problém byl, že jsme předtím byli v brazilské restauraci, kde jsem si s jedním kamarádem dával soutěž o to, „kdo sní víc“, takže jsem měl menší bolení břicha).

Samozřejmostí v Berlíně byl i Reichstag a Brandenburger Tor… Skvělý zážitek pro mě byl i tzv. Dunkelrestaurant, kde jsme jedli úplně potmě.

Potom už jsme se přemístili na dva týdny do menšího města Alfeldu (nedaleko Hannoveru), kde jsme bydleli v rodinách a chodili do místní střední školy. Moje rodina byla opravdu milá a přátelská, a i když to ve škole až taková zábava nebyla, tak tato část zájezdu se mi líbila možná nejvíce. Stále jsme něco podnikali – ať už jen chodili na koupaliště nebo do kina nebo jsme si vyrazili na výlet až do pohoří Harz na horu Brocken nebo jsme byli na grilovačce u třídního učitele a měli jsme tu i mnoho dalších zážitků. Tady byla v hlavní roli dobrá parta…

Poslední etapou tohoto zájezdu byl pobyt v Mnichově. Tam jsme měli již tradičně prohlídku města, výšlap na nějakou tu věž a prohlídku několika muzeí. Ale v Mnichově byly na programu i jiné velmi zajímavé věci - jako exkurze v obrovské Alianz aréně, kde hraje fotbalový tým Bayern München. Zavítali jsme i do Centra BMW a pak jsme dokonce byli v továrně BMW, která se mi také velmi líbila (viděli jsme i nejnovější model, který zatím není v prodeji). Asi největším zážitkem celého zájezdu byl pro mě výlet na horu Zugspitze, která je nejvyšší horou v Německu (2962 m. n. m.). Nahoru jsme vyjeli vláčkem „Zahnradbahn“ a přímo na vrcholu hory jsou Německo-Rakouské hranice, takže jsme na chvíli zavítali i do Rakouska. Bohužel nahoře nebyl sníh, ale bylo hezké počasí, tak jsme měli mimořádně hezký výhled. Dolů jsme pak sjeli zajímavou zavěšenou lanovkou – mohu doporučit milovníkům adrenalinu…

10. 9. 2011, Mnichovské letiště: Nasedám do letadla a let si už naplno užívám, když vedle mě sedí pět báječných kamarádů (některé holky už roní krokodýlí slzy), a já se bojím už jen toho loučení…

A pak už – letiště Praha – Ruzyně, 10. 9. 2011: vystupuji z letadla a hlavou se mi honí: „Prožiju ještě někdy něco tak úžasného?“ Proč všechno pěkný musí jednou skončit?...

Zkrátka – zájezd se velmi povedl a myslím, že se líbil všem výhercům. Byl pro mě velkou životní i jazykovou zkušeností a mým následníkům bych doporučil, aby možnost soutěžit v této soutěži určitě chytili za pačesy!

Na slyšenou, Dominik Vácha